Jsem a nejsem teriér. S velkou skupinou anglických teriérů mám společné pouze jméno. Pocházím z Asie, kde jsem byl používán jako pastevecký pes. Nejsem velký, dorůstám 40 cm v kohoutku. Moje velikost a obratnost mi umožňovala plnit náročné úkoly v horském terénu.
Pro práci v drsných podmínkách jsem dobře vybaven. Mám dlouhou hustou srst, která kryje celé tělo. V bohatém ochlupení se ztrácí huňatý ocas, nesený na hřbetě. Mohu být černý, šedý, plavý, zlatý, s bílými znaky, ale hnědý bych být neměl.
Na výstavách nejsem příliš zastoupen, patřím mezi vzácná plemena, ale velice rychle se můj chov rozšiřuje. Cesta za mými výstavními úspěchy byla poměrně složitá. Z asijské domoviny jsem se dostal do Anglie a odtud do Německa, kde jsem byl dlouho a náročně zušlechťován až do dnešní podoby. V kynologicky vyspělých zemích jsem pozbyl původního určení a jsem chován jako společenský pes.
Pána stále nutím k činnosti, jsem velice temperamentní až neposedný. Nejsem vhodný pro toho, komu je přítěží pročesávání a kartáčování srstí, která by bez potřebné péče zplstnatěla.
Už víme, že tibetský teriér je atraktivní dlouhosrstý pes s elegantní pružnou chůzí. To je však jenom vnější stránka. Jaký je tibeťan doopravdy?
Pokud bychom měli jeho povahu vystihnout jediným slovem, pak bychom ji nejspíše označili přívlastkem " slunečná". Tibetský teriér je stále veselý, pozorný, temperamentní a to až do vysokého věku (běžně se v plné tělesné i duševní svěžesti dožívá 13 - 15 let). Jako všechna tibetská plemena si zachovává jistou nedůvěřivost a odstup vůči cizím lidem, ale přirozeně ostrý není. Vždyť již tibetští pastevci od něho očekávali, že na vetřelce upozorní, ale ne už to, že ho vlastními silami zažene. Majitel tibetského teriéra se tedy nemusí obávat komplikací při návštěvě ani při styku se zaměstnanci pošt. Jeho pes sice štěkotem upozorní na přítomnost nově příchozího, ale nepodniká bezhlavé výpady vůči němu. Postačí, aby majitel podal hostovi ruku a pes se rázem uklidní a chová se vlídně. Typický hlídač se z tibetského teriéra stává na výpravách do přírody. Věren svému poslání ovčáckého psa neustále obíhá "své" lidi a úzkostlivě sleduje, aby se někdo neoddělil od smečky. Podobně je schopen hlídat i děti, které má ostatně velmi rád a díky veselé povaze je nepřekonatelným společníkem při všech jejich hrách.
I když nedávno činěné pokusy v Německu ukázaly, že tibeťan je dodnes schopen pracovat u stáda coby ovčácký pes, v současnosti jednoznačně převládá jeho poslání společenského a rodinného psa.
Lze ho bez problémů chovat i v bytě, ovšem bezpodmínečně vyžaduje dlouhé a aktivní procházky. Rád zlézá příkré vrcholky, výborně šplhá. Hodí se pro sportovní lidi či lépe celé rodiny, které jsou zvyklé alespoň o víkendech vyrážet na výlety do přírody, v ideálním případě do hor, kde je tibeťan skutečně ve svém živlu.
Jeho většímu rozšíření u nás zřejmě brání obava z množství péče, kterou bude nutno věnovat údržbě srsti. Není to však tak zlé. Dospělého tibeťana postačí pořádně pročesat jednou za týden, mladého dvakrát až třikrát. Vzhledem k tomu, že srst je mimořádně suchá a nemastí se, není zapotřebí se obávat ani nepříjemného psího odéru, který doprovází mnohé dlouhosrsté psy.
Tibetský teriér je středně velký, zdravý, odolný a (vyjma nezbytné péče o srst) nenáročný psík. Hodí se do města i na vesnici, může žít v bytě i celoročně venku. Vytváří si úzkou vazbu k člověku, přesto si však zachovává jistou míru samostatnosti, kterou je nutno od mládí usměrňovat, aby nám pes " nepřerostl přes hlavu". Tibetský teriér je velmi inteligentní, bystrý a učenlivý, přesto - nebo právě proto - vyžaduje důslednou výchovu. Hodí se pro sportovně založené lidi, kteří si přejí robustního, aktivního, přitom ale líbivého a elegantního psa.